Pověsti z okolí

Pověst o Čertově mlýně

V jedné chalupě v Kunčicích pod Ondřčejníkem, někde u Maralova kopce, žila vdova s dcerou. Ta dcera nebyla zrovna krasavice a pusu měla taky až moc hubatou a tak není divu, že marně vyhlížela ženicha a že i jednou pronesla rouhavě: „Kdyby sám čert přišel, tak si ho vezmu“.Druhého dne se taky objevil na prahu švarný myslivecký mládenec černých očí a hned se začal o dceru ucházet. Dcera nebyla proti a matka by už souhlasila, když tu si povšimla, že jedna nápadníkova noha je vlastně čertovo kopýtko. V tom zmatku, kdy už vlastně byla ruka v rukávě, matka duchapřítomně vyhrkla tu podmínku: postavit na nejvyšším kopci  - ukázala směrem ke Kněhyni  - mlýn, a to dříve než kohout zakokrhá. Švihák souhlasil. „Zítra si pro dceru přijdu“, prohlásil a zmizel.Odpoledne chodil všude po sousedech starý děda s velkým pytlem a skupoval kohouty. Platil dobře, zlatem. Byl to přestrojený ženich. Matka ale měla ale zase dobrý nápad a schovala jejich kohouta pod necky, aby ho po půlnoci mohla vypustit.Když byl čert, jak se domníval, dobře zabezpečen, pustil se do díla. Vyhloubil koryto a začal snášet kameny ze všech hor. Když ale nesl ten poslední a nejtěžší – je prý z Bílé hory nad Kopřivnicí – najednou zakokrhal dole v údolí kohout. Čert vztekle zaklel, strhl se ohromný povichr a mlýn se propadl i s čertem do země. Jen ten poslední kámen a náhon tam zůstaly.
(Jan Folprecht: Zpod Ondřejníka, 2004, ISMN M-706524-47-4)

O divé Haně z Ondřejníku

 Beskydská hora Ondřejník měla v minulosti strašlivou pověst. V temných zákoutích, rozsedlinách a v jeskyních konaly své rejdy a čarování čarodějnice. V puklinách a skrýších byly ukryty poklady a prostí lidé se strašívali vyprávěním hrůzných příběhů o hledačích pokladů v Ondřejníku, které zavalila skaliska a oni tak našli smrt.V určité dny v roce na Ondřejníku neobstál žádný smrtelník, svoje reje tam odbývaly čarodějnice, které přilétaly na sabaty, a z očí jim šlehal pekelný oheň a hrůzně osvětloval okolní les. Pokud se neslétaly na Ondřejníku, kroužily nad Lysou horou a Smrkem nebo létaly až na Velkou Čantoryji. I ďábel sem chodíval a býval účastný čarodějnickému hemžení. Běda každému křesťanovi, který by sem neprozřetelně zabloudil; příšery a obludy by jej uštvaly k padnutí a pak jej zaživa roztrhaly.Na začátku předminulého století žila na Ondřejníku stará čarodějnice, o které všichni říkali, že je to „divá Hana“. Narodila se prý před sedmdesáti lety za sněhové bouře na Lysé hoře, kde ji porodila její matka, nepočestná žena a čarodějnice, která též na Lysé hoře čarovala a tam zemřela. O „divé Haně“ se říkalo, že je jedinou starou pannou ve Frýdlantu, sama sobě nemohla pomoci, tak pomáhala druhým lidem. Děvuchám pomáhala k ženichům, vařila jim kouzelné byliny, zaříkávala a radila, jak mají mládence slovíčky opentlit a lektvarem oblouznit, aby byly jenom jejich. Lidé se jí báli, nemluvili o ní v pěkném, ale její rady vyhledávali a dobře platili.„Divá Hana“ se belhala o berlích a šířila kolem sebe úděsný smrad, který zaváněl peklem. Tak dlouho čarovala na hochy, až se jí jednoho dne objevil čarokrásný mládenec v myslivecké kamizole, chytil ji do náručí a okouzlenou „Hanu“ odnesl. Kam jinam než do pekla. Od té doby už nikdo „divou Hanu“ nespatřil a Ondřejník tak přišel o svou poslední čarodějnici.
(Petr Andrle a kolektiv: Cestami lesními od Lysé až po Radhošť, 2013, ISBN 978-80-905217-5-9)

O Zbojníku Ondrášovi 

Zbojnické pověsti kolovaly od 18. století na celém východomoravském a slezském karpatském území, a k nejkrásnějším legendám slezských Beskyd patří prapodivné pověsti o beskydském zbojníkovi Ondrášovi z Janovic. Hodně zbojnických kousků Ondrášových si lidé vymysleli nebo přebájili příběhy, které se přihodily někomu úplně jinému. Nic to však nemění na faktu, že Ondrášovská tradice sahá hodně daleko - na naší straně ke Kroměříži, na Uherskohradišťsko, do Ždánického lesa a Chřibů, na straně slovenské k Trenčínu, na polské straně k Wroclawi a nejvzdálenějším místem výskytu legend o zbojníku Ondrášovi se stala až chorvatská Rijeka. Zbojník Ondráš žil v letech 1680-1715 a byl prvorozeným synem janovického fojta Ondřeje Fucimana a jeho ženy Doroty. Jeho rodina patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Ondrášův otec dostal svého času k užívání na 20 let Lysou horu. Do školy chodil Ondráš ve Frýdlantě a pak na gymnázium v Příboře. Pro svou odbojnost, ba přímo divokost byl však po 6 letech ze školy vyloučen. Ondráš se narodil v době, kdy byli sedláci zle utiskováni vrchností, která pošlapávala jejich odvěká práva, dokonce i nařízení samotného císaře. Ondráš s kamarádem Jurášem a dalšími vyrazili do hor - na Ostravici. Na Lysé hoře založili zbojnickou družinu, jejíž společníci byli z Malenovic, Raškovic, Sedliště, Staříče, Paskova, Starého Města u Frýdku, od Těšína, ale i od slovenské Turzovky. Tak se zrodil legendární zbojník Ondráš, který chodil po beskydských dědinách a se svou zbojnickou družinou napravoval panské křivdy a útisk na prostém lidu. Mnoho dobrodiní, ale i veselých kousků vykonal zbojník Ondráš. O jeho činech šla pověst širokým krajem. Když bylo lidem nejhůře, vyhledávali ho v lesích, tu na Frýdecku, hned zase na Lysé hoře, jindy zase u Klimkovic, Frenštátu nebo u Opavy. Ondráš byl vůdcem zbojnické družiny, ale v hlavě jeho zástupce Juráše se postupně usazovala závist a touha vyniknout nad svého druha. Pověst praví, že se skupina sedmi zbojníků bavila v krčmě ve Sviadnově. Ondráš v tanci se svou milou - šenkýřovou dcerou Dorotkou - zapoměl na svůj kouzelný obušek. Žárlivý Juráš mu obušek vytrhl a Ondráše zabil... Ve skutečnosti se část zbojníků z Ondrákovy tlupy rozhodla vrátit k pokojnému životu. Slib beztrestnosti a vysoká odměna je zlákaly. 29. února 1715, uprostřed zábavy ve sviadnovské hospodě, umírá Ondráš rukou Juráše. Ten spolu s ostatními zbojníky dopravil Ondrášovo tělo na frýdecký zámek, kde bylo čtvrceno a pro výstrahu rozvěšeno po stromech na frýdeckém panství. Zápisky ze soudního procesu, který se konal v roce 1716, vypráví o tom, že po Ondrášově smrti byl pozván zbojník Juráš se svými kumpány do Těšína pro dekret o udělení císařské milosti a vyplacena slíbená odměna. A tak Jiří Jurášek zvaný Juráš přišel spolu s dalšími zbojníky (Jiřím Polendou, Ondrou Chlopčíkem, Bartkem Pavloškem a Jiřím Vojtkem) do Těšína a na místě se přesvědčil o tom, že padl do dobře nastražené léčky. Po předvedení před těšínského fojta jim bylo oznámeno, že budou vsazeni v železech do žaláře. Juráš rozpoutal rvačku, ale nakonec byli zbojníci přemoženi. Juráš byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1716 byl pro výstrahu popraven lámáním pomocí okutého kola. 
(http://www.obecjanovice.cz/cz/menu/108/zajimavosti/osobnosti/zbojnik-ondras/)